16. 11. - 23. 3. 2024
Paměť, identita a chaotická provázanost lidských zkušeností jsou hlavními tématy prací Matyáše Chocholy (*1986). Prostřednictvím kombinace soch, obrazů, nejrůznějších nalezených materiálů, světla a vlastních performancí vtahuje diváky do surreálně symbolického světa zvláštním způsobem zrcadlícího nepostižitelnou současnost.
Výstava je prodloužena do 24. února 2024.
Výstavní program Jiri Svestka Gallery vzniká za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.
Petra Švecová | Sensing Time
6. 9. - 27. 10. 2023
Petra Švecová maluje melancholií naředěné otisky lidských postav i abstrahovaného tvarosloví květů, z nichž skládá vlastní mytologii. Pracuje s barvou jako nosičem emocí, malbu používá jako projekční plátno osobních vzpomínek i kolektivně sdílených symbolů a obrazů.
Absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze u Vladimíra Skrepla (2018), během svého studia prošla i ateliéry Vladimíra Kokolii a Milana Knížáka a stáží na Hochschule für Bildende Künste v Drážďanech. Před AVU studovala fotografii na FAMU a mediální studia na FSV UK. Vystavovala například v Oblastní galerii Liberec – Lázně, Alšově jihočeské galerii, Pragovka Gallery, Prám studiu a dalších. Věnuje se primárně malbě, s přesahy k fotografii a instalacím.
Výstava potrvá do 27. října.
PETRA ŠVECOVÁ – SENSING TIME – TISKOVÁ ZPRÁVA
Jan Stolín | Anagramy
8. 6. - 28. 7. 2023
Nejnovější výstava Jana Stolína shrnuje jeho práce z posledních několika let – kresby pastelem, malby nástěnnými barvami, objekty z dřevotřísky a plexiskla. Je přesmyčkou vztahu tvaru
a prázdna, rozumového a obrazivého, pevného a vratkého.
Poprvé jsou na ní těsně vedle sebe v bezprostředních souvislostech přítomné práce, které jsme byli zvyklí na loňských samostatných autorových výstavách v Plzni a v Hradci Králové vnímat odděleně. Vznikl zahuštěný, souhrnný souběh různých, vzájemně provázených médií, propojující tři galerijní místnosti v jeden prorůstající se celek. Podtrhuje souvislosti mezi úvodní stojící skupinou čtyř architektonických objektů, které vyvolávají dojem až prudkého vpádu
do prostředí, v němž jako by neměly co dělat, a přístupy, které náležejí k základním rysům Stolínova postoje – těsného prolnutí kresby či objektu s místností či prostorem, ve kterém se právě nachází, s nímž splývají a k němuž se těsně přimykají. Na jedné straně jde o souvislé, jednobarevné plochy uzavřených obdélníků připomínající jakési vzorníky, které vylučují jakýkoli osobní zásah. Na straně druhé se jedná o pastely, jejichž podnětem jsou základní geometrické tvary. Někdy jsou jejich hrany na některých místech rozostřeny tak, že mizí v okolí.
Do odosobněných forem zasahuje život. Emoce proniká řádem, jehož pevnou podobu se stále ve svých krajně výrazově vypjatých objektech snaží autor udržet. Přestože se Stolín vyslovuje co nejobjektivněji, až téměř vylučuje proměnlivou a prchavou prožitkovou zkušenost, je to právě tato oblast, již jeho práce zasahují. Ať se zdá jakkoli logická či vedena přesnou rozumovou úvahou, je její účinek opačný: zjemňuje a prosvětluje pocitovost. Svět je třeba obrátit naruby, aby se vynořily jeho dosud netušené podoby.
S výstavou souvisí i nejnovější instalace Jana Stolína, která je součástí výstavy v nově zrekonstruovaném prostoru bývalé elektrárny EPO 1 v Trutnově.
Jan Stolín (*1966) vystudoval sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a v roce 2012 získal titul docenta na VŠVU v Bratislavě. Kromě vlastní tvorby příležitostně spolupracuje se svým bratrem – architektem Petrem Stolínem, je děkanem Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci a věnuje se také kurátorské činnosti. V roce 1997 spoluzakládal a vedl galerii Die Aktualität des Schönen v Liberci a od roku 2013 je uměleckým vedoucím soukromé galerie Cube × Cube Gallery. V roce 2000 byl finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého. V roce 2001 získal Čestné uznání Grand prix Obce architektů. Jeho dílo je zastoupeno v řadě sbírek (Národní galerie v Praze, Sbírka současného umění v Mikulově, Sbírka Jiřího Valocha).
Výstava vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.
Monika Pascoe Mikyšková | Sublimace
Vernisáž: 22. listopadu v 18 hodin
23. 11. - 11. 2. 2023
Slovenská umělkyně v roli vizuální botaničky tematizuje cyklus růstu a rozkladu prostřednictvím vrstvené spleti médií a výrazových prostředků. Její práce v jistém smyslu neustálé uniká a opět se navrací k malbě, což je její původní zázemí. Pomocí uhlů a pastelů nanášených na plátno, papír i kůži, instalací z textilních prvků i keramických objektů průběžně buduje svébytnou poetiku intuitivními i experimentálně ozkoušenými postupy. Bezeslovně tak vypráví přetržitý příběh o křehkosti nelidských aktérů: rostlin, hmyzu
a celých biotopů.
Sublimace v názvu vystavené série není pouze obrazným připodobněním výsledného „rozpitého“ vzhledu závěsných látkových prací v souvislosti s nanášením barevných vrstev. Odkazuje totiž především k vědomí cykličnosti či koloběhu ve smyslu přírodního cyklu růstu a rozkladu, života a smrti. Stěžejní pozici tu zastává právě téma rozkladu
a zániku reprezentované jednak přímočařeji zpodobením listů či okvětních plátků. Také
se však v přeneseném významu z kulturně podmíněného lidského pohledu vyjevuje díky přítomnosti obrazů a artefaktů nelidských aktérů jako můr a hub. Zástupce těchto druhů
si více či méně tradičně spojujeme se záhrobním světem mezi nebem a zemí. Můry (slovenským výrazem doslova noční motýli) naváděné čichem, jejichž křehký systém orientace v prostoru paralyzovalo a nenávratně narušily umělé zdroje světla zářící do noci. Houby s celým svým komunikačním hypertextem podhoubí, z nějž na povrchu provokativně odhalují jen své plodnice.
Aktuální výstava částečně navazuje na sérii nazvanou Buňky a semena (Poézia o bunkách
a semenách, Monika Pascoe Mikyšková a Janja Prokić, Východoslovenská galerie, Košice, 2021) a to zejména střídáním mikro a makro pohledu na vegetaci, sestavováním buněčných shluků na površích a v tvarech, čímž se pokouší odhalovat našim očím skryté bytosti
a vztahy mezi nimi. Keramické objekty zase v mnohém rozvíjejí „archeologický“ přístup, který vedle „herbářové“ používala při výrobě odlitků a otisků z betonu, jimž se věnovala
i na své předešlé výstavě ve dvojici s umělkyní a ilustrátorkou Veronikou Vlkovou v Jiri Svestka Gallery na začátku roku 2019.
Malovanou velkoformátovou textilii typu těch, které jsou k vidění na aktuální výstavě, představila Monika Pascoe Mikyšková v rámci své samostatné prezentace na stánku Jiri Svestka Gallery na letošním veletrhu viennacontemporary.
Monika Pascoe Mikyšková (*1983) absolvovala magisterské studium v Ateliéru malby +- XXL na VŠVU v Bratislavě, kde v roce 2014 dokončila doktorské studium. V roce 2004
se zúčastnila studijního pobytu ve studiu Roxy Walsch na univerzitě v New Castle Upon Tyne ve Velké Británii. V roce 2020 obdržela stipendium Nadace NOVUM, roku 2015 získala cenu Selector Selection v soutěži Essl Art Award CEE a v roce 2007 získala 3. místo
v soutěži VUB Painting. Je laureátkou Ceny Oskára Čepána 2023 určené vizuálním umělcům/umělkyním do čtyřiceti let. V poslední době vystavovala v galerii Arosita
v bulharské Sofii s prezentací Natural Environment (2021), na výstavě Calm/Still Life (2021) v galerii Tsekh v Kyjevě nebo bienále BWA Zielona Góra v Polsku.
Výstavní program Jiri Svestka Gallery je v roce 2022 finančně podpořen Ministerstvem kultury České republiky a Magistrátem hlavního města Prahy.
Peter Weidenbaum
Holzwege
15. 9. - 12. 11. 2022
„,Holzwege‘ (1949/1950) je název pátého svazku Heideggerových Sebraných spisů a obsahuje šest přednášek, které Heidegger přednesl v letech 1936-1946. Jeho teze zní, že umění vytváří uprostřed bytí otevřený prostor, otevřenost, v níž je vše jiné než obvykle. Umění zviditelňuje nepřístupnou část světa. Odhaluje tajemství, aniž by je ovlivňovalo. Heidegger hodně chodil po Schwarzwaldu. Kolem jeho chaty v lese u Totdnaubergu nyní vede turistická stezka (Rundweg).”
(Filozof Joannes Kesenne, dopis Peteru Weidenbaumovi)
Již v roce 2004 pracoval Peter Weidenbaum na sérii obrazů, které vznikly v českých lesích. Názvem výstavy “Holzwege” belgický umělec Weidenbaum odkazuje na německého filozofa Martina Heideggera – se všemi rozpory v jeho životě, pro které je dnes vnímán spíše jako stoupenec nacistického režimu než jako filozof. Ve své publikaci “Holzwege” Heidegger odkazuje na původ uměleckého díla a jakousi pravdu kolem uměleckého díla nebo v něm. Filosof nebo fenomenolog k tomu má samozřejmě jiný postoj než umělec. Pro umělce je tato cesta pomyslnou procházkou tím, co může vzniknout v jeho ateliéru. Nové cesty a volby ve světě, v němž jsme zahlceni obrazy. Nová média dnes poskytují takové množství obrazů, že už nedokážeme správně odhadnout, co je pro nás osobně relevantní. Pro Weidenbauma není na prvním místě samotný obraz. Ale je to děj obrazu a myšlenka kolem něj, která vede k výslednému uměleckému dílu.
„Ve stopách romantismu a českých krajinářů Františka Kavána a Ferdinanda Engelmüllera jsem navštívil přírodní rezervaci Prachovské skály. Jdu po cestě; cesta vede lesem. Je již prošlápnutá. Musím prostě jít po cestě, bez přemýšlení. To mi dalo svobodu ztratit se v myšlenkách. Najednou cesta končí. To, co kdysi bývalo cestou, je teď jen křoví. Stromy tu jsou jako chaos. Je tu cítit spadané listí. Pach terpentýnu. Les se stává barvou, světlo barvou. Bílé napnuté plátno. Odtud se musím sám rozhodnout, jak budu postupovat dál.” říká Peter Weidenbaum o sérii “Holzwege”.
V knize „Aspekty belgického umění po roce ’45“, (2005) píše vlámský filozof Willem Elias:
„Weidenbaum se ve svých lesních obrazech zamýšlí nad tímto zvláštním světem. Ukazuje nám perspektivy, které běžně nevidíme. Neobvyklé úhly, které opouštějí vyšlapané cesty. Les symbolizuje temnotu v nás samých. Naznačené neznámo ho zajímá více než zjevné viditelné. Spojuje to s impresionismem. Nezaznamenává to,
co o světě víme, ale pouze naše dočasné dojmy. To je vlastně matoucí i proto,
že zdůrazňuje změnu, která jde přesně proti iluzi jistoty.”
Peter Weidenbaum je etablovaný umělec, který se narodil v roce 1968 v belgických Antverpách, žije a pracuje v belgickém Liège a v Hradci Králové.
Weidenbaumovu tvorbu nelze definovat tak, že by měla jen málo stylistických prvků nebo konstant.
Jde spíše o zkoumání naší kultury obrazů a zhmotňování myšlenek v kontextu umění.
„Díváme se mozkem. To je výchozí bod mého zkoumání obrazů; ať už se projevuje v soše, instalaci nebo malbě na plátně. Moje práce je reakcí na diktaturu reality a hledáním metafyzického.”
Výstavu finančně podpořilo Vlámské zastoupení v České republice a na Slovensku. Výstavní program Jiri Svestka Gallery v roce 2022 finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR a Magistrát hlavního města Prahy.
Pavel Büchler, Patrick Van Caeckenbergh, Krištof Kintera, Katarína Poliačiková, Václav Požárek, Dieter Roth, David Shrigley, Nedko Solakov, Peter Weidenbaum, Clare Woods
Accrochage
14. 7. - 3. 9. 2022
[akrošáž] je tradiční výstavní formát – salón, který splňuje současná kritéria udržitelného nerůstu v uměleckém provozu i takzvaného pomalého kurátorování zároveň. Společné zastavení uprostřed sezóny nad díly umělců a umělkyň z galerijního programu i depozitáře. Dosud nevystavené koláže a objekty Václava Požárka, suchý humor Davida Shrigleyho i raritní práce na papíře Dietera Rotha.
Letní otevírací doba:
Červenec: středa až pátek, 14:00-18:00
Srpen: pouze po domluvě
Výstavní program Jiri Svestka Gallery vzniká za podpory Ministerstva kultury České republiky a Magistrátu hlavního města Prahy
Pavel Büchler
Pozdní sběr
29. 4. - 2. 7. 2022
Pavel Büchler nerad vysvětluje. V knize napsané v minulém roce s Karlem Halounem, O umění, zjednodušeně řečeno, vydané nakladatelstvím Rubato, říká, že to, jak svět práci umělce přijímá a jak jí rozumí,
‘je alespoň zčásti dáno nebo omezeno repertoárem vypůjčených konceptů
a jazyka z filozofie, teorie, kulturních věd atd., prostě tím, jak o ní mluvíme
a píšeme. Problém není v tom, že si vypůjčujeme jazyk, se kterým zřídka dovedeme zacházet, ani v tom, že si jej vypůjčujeme z módních akademických diskurzů, které často samy nejsou ničím víc než kolekcemi výpůjček, ale v tom, že nemáme vlastní hlas a přiitom chceme – nebo se cítíme povinováni – mluvit jen a jenom o sobě. Výsledkem je, že zníme jako roboti. (…) Vinu na tom nese obecně přijatá obsese „kulturního světa“ – zejména jeho profesionální domény – filtrovat nepředvídatelnost estetického zážitku slovy a tak nás o něj předem připravit. Podléháme tomu všichni. Typická návštěva galerie (zastav mě, čtenáři, jestli to sám znáš) vypadá dnes tak, že si nejprve u dveří vyzvedneme informační leták, mrkneme na něj, než začneme fotografovat jednotlivé exponáty, namlouvajíce si snad, že si pak srovnáme naše dojmy s poznatky načerpanými z „povinné četby“
v klidu doma, a vypadneme. Vím, že je to trochu karikatura, ale divák, který
se opravdu nezaujatě dívá a nezávisle myslí, začíná dnes být pod tlakem vysvětlování skoro stejně ohrožený druh jako umělec, který se odváží mlčky spoléhat na to, že jeho práce mluví sama za sebe.’
Pavel Büchler, narozen 1952 v Praze, je umělec, pedagog a spisovatel českého původu, od roku 1981 žijící ve Velké Británii.
Mezi lety 1992–2016 působil na Glasgow School of Art a Manchester Metropolitan University.
V posledních letech vystavoval ve Fondazione Prada v Miláně, Sprengel Museum v Hannoveru, Kunstmuseum Bern, Národní Galerii Praha, IKON Gallery v Birminghamu, CIFO Art Space, Miami, Middleheim Museum, Antwerp Glasgow Centre for Contemporary Art, Broad Art Museum v Michiganu, Power Plant v Torontu, Museum of Contemporary Art v Denveru.
Na rok 2023 připravuje Moravská Galerie v Brně jeho retrospektivu.
Výstavní program Jiri Svestka Gallery je v roce 2022 realizován za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky a Magistrátu hlavního města Prahy.
Katarína Poliačiková
The Melancholy Mad Tenant
3. 3. - 23. 4. 2022
Stejně jako prstence Saturnu i výstava The Melancholy Mad Tenant Kataríny Poliačikové osciluje kolem vesmírného tělesa, které je v naší planetární soustavě jedno z nejvzdálenějších a astronomicky i kulturně se s ním pojí řada záhad a rozporů. Středobodem je tu náladový Saturn a jeho zvláštní “mentální” gravitace, s níž souzněla i řada neklidných myslitelů – od renesančního učence Roberta Burtona po avantgardního teoretika kultury Waltera Benjamina. Počínaje středověkem je Saturn spojován s melancholií, kterou ve 21. století téměř zcela pohltila deprese jako diagnóza.
Série děl, tvořících výstavu nazvanou podle alba londýnské industriální skupiny Coil, otevírá nuance melancholie napříč časem a prostorem. Práce, které navazují na dosavadní praxi slovenské umělkyně, spojují osobní a planetární perspektivu prostřednictvím souvztažností intimních životní příběhů s narativy NASA o průzkumu vesmíru.
Výstava podle slov umělkyně spojuje dohromady “vlastní fotografie, ale také ty, které poslala sonda Cassini ze své cesty k Saturnu, melancholie z míjení v newyorském metru, předměty z bleších trhů oscilující na hranici zapomnění nebo cesta do depozitáře Moravské galerie za Dürerovou grafikou Melencolia I (1514).”
Výstavu doprovází báseň s názvem Weeping for Cassini / Oplakávání Cassiniho, kterou napsala básnířka, esejistka a filozofka Juliana Sokolová.
Jedno z vystavených děl, video se stejnojmenným názvem The Melancholy Mad Tenant, vzniklo během rezidenčního pobytu Kataríny Poliačikové v košickém Kině Úsmev, který byl podpořen z veřejných prostředků slovenského Fondu na podporu umenia.
Katarína Poliačiková je vizuální umělkyně pracující napříč médii. Ve své umělecké praxi využívá fotografii, video a text k vyprávění příběhů o čase, paměti a vztazích.
Od několika posledních let se stěžejním prvkem její praxe stalo psaní.
Od roku 2019 vydala Jiri Svestka Gallery dvě knihy autorčiných uměleckých děl a esejů s názvy Skipping School, Learning the Fire of Things a Soft Boiled.
V roce 2019 realizovala samostatnou výstavu Souvenirs of Fire v Muzeu přírodních dějin a vědy v Lisabonu.
Její nejnovější autorská publikace s názvem DEŇ/DAY vznikla na objednávku Galerie města Bratislavy u příležitosti 60. výročí jejího založení.
Výstavní program Jiri Svestka Gallery vzniká za finanční podpory Magistrátu hlavního města Prahy a Ministerstva kultury České republiky.
Patrick Van Caeckenbergh
17. 11. - 29. 1. 2022
“Patrick Van Caeckenbergh je snílek, který využívá vizuální umění jako platformu pro sdílení výsledků svého výzkumu; svá bádání v neurovědě, filozofii a antropologii vyjadřuje jako rozsáhlé instalace, sochy, kresby, koláže a textová díla. Jeho metodologie také předává vlastní biografii a zkušenosti prostřednictvím praxe, která zahrnuje množství myšlenek vypůjčených
z kartografie, taxonomie, pohádek, divadla paměti, anatomického divadla a estetiky karnevalu.” Takto sáhodlouhým výčtem specializací uvozuje historička umění a kurátorka Joanna Zielińska svůj článek nazvaný “Svět vzhůru nohama Patricka Van Caeckenbergha” v magazínu Mousse
o letošní stejnojmenné výstavě v antverpské galerii Zeno X, která díla na výstavu v
Jiri Svestka Gallery zapůjčila.
Aktuální samostatná výstava tohoto zavedeného a svérázného belgického umělce pro
Jiri Svestka Gallery znamená obnovení spolupráce po dvaceti letech od veletrhů Art Basel a
Art Brussels v roce 2001. Najdeme zde doslova průřez jeho tvorbou napříč letokruhy v průběhu dvou uplynulých desetiletí.
Dokud (nyní v Gentu žijící) umělec pobýval v blízkosti kláštěrní zahrady ve vesnici Sint-Kornelis-Horebeke, která na jeho přístup k umělecké práci i každodennímu života měla zásadní vliv, po několik let si kreslil zdejší holé větve a zvrásněné kmeny v minuciózních detailech
s podobně trpělivou rafinovaností a chutí, s jakou kmotra liška v pohádce Josefa Lady ukryla před mlsným myslivcem šunku od kosti do vykotlaného dubiska.
Staré stromy jsou pro Caeckenbergha důležité jako dějiště pohádek a bajek i jako obydlí různých živočišných druhů, případně uprchlíků a jiných deklasovaných lidských bytostí.
Mimo velkoformátových prací na papíře vystavených k vyjádření obdivu z monumentality korun větvoví i potěšení z útulnosti staletých kmenů se v galerii můžeme doslova dotknout všech zpodobněných stromů i probíráním se stránkami herbáře v krabici na starožitném kabinetním stolku.
Souborné multimediální dílo “Krabice stavebnicových kostek” vychází z tradované příhody, že první věc, kterou vynálezce hracích kostek a teoretik her Friedrich Fröbel (jehož jméno je v Belgii synonymem předškolního vzdělávání) ze stavebnice vytvořil, byl hrací hřbitov – odtud kříž ve formě pestrobarevných kostek z několikanásobně zvětšené dětské stavebnice.
Je-li makabrózní příběh o záhrobním pozadí vzniku hracích kostek, kvádrů a kuželů pravdivý, tady nehraje zase takovou roli. Patrick Van Caeckenbergh si dovoluje být ve vztahu k historii spekulativní, hravý i nenápadně kritický a tento přístup mu umožňuje vytvářet mnohovrstevnatá umělecká vyjádření i například ve vztahu ke koloniální minulosti.
To je případ právě “Krabice stavebnicových kostek”. Hračkářská sada obsahuje zmiňovaného ukřižovaného Krista vyňatého z krabice, v jejímž víku vězí fotografie otroka nesoucího jako kříž na zádech kmen balzového stromu, který ho donutili porazit koloniální plantážníci, vysmívající se víře v magické síly stromů a vzápětí klečící před devocionálním objektem vyrobeným
z opracoveného dřeva. Běžný spotřební sochařský a modelářský materiál jako balza
se tu ukazuje jako médium sdílené historické paměti, memento lidského útlaku a zároveň mezidruhové vzájemnosti.
Oproti mnohým současným “research-based artists” Caeckenberghova výzkumná činnost nezačíná a nekončí v řádku online vyhledávače. Van Caeckenbergh své poznatky spíš proplétá mezi řádky encyklopedií, třídí obrazy v atlasech a obrací listy herbářů. Nabyté znalosti
údajně “hltá a tráví”. Hledání nezřetelných souvislostí, převrácení encyklopedického shromažďování vědění či vytváření vlastního názvosloví v díle Patricka Van Caeckenbergha rezonují obzvlášť naléhavě dnes v probíhající celospolečenské krizi, projevující se nedůvěrou v expertní vědění a neschopnosti se shodnout na relevanci vědecky ověřených faktů.
Patrick Van Caeckenbergh sám o sobě tvrdí, že má specifickou formu autismu, kvůli níž je posedlý vytvářením řádu. V pozici umělce, který vlastně ani původně umění dělat nechtěl
a zajímalo ho spíš budování improvizovaných obydlí pro domácí zvířata i své děti (jako například dílo “Krabice na doutníky”, které se z umělcovy zahrady přesunulo do sbírky Muzea krásných umění v Gentu) optické a mechanické aparáty typu dioramat, předmoderní výstavní prostory jako kabinety kuriozit a “kunstkomory”. Z tohoto prostředí podivuhodných strojků a sbírkových předmětů vychází i poslední dílo na výstavě “De Kosmogonoloog Model pro taneční parket).” Také v něm jsou učebnicové znalosti natahovány a proplétány jako údy loutky pod vlivem karnevalového převracení zavedeného řádu.
Patrick Van Caeckenbergh (nar. 1960 v Aalstu v Belgii) žije a pracuje v Gentu. Samostatně vystavoval v Bonnefantenmuseum v Maastrichtu v Nizozemsku (2001); Musée des Beaux-Arts v Nîmes ve Francii (2005) La Maison Rouge v Paříží (2007) a Frac Paca v Marseille ve Francii (2017) a Museum M v belgické Lovani (2012). Jeho práce byly uvedeny na Benátském bienále (1993, 2013); přehlídce Manifesta 1 v Rotterdamu (1996); a 5. Biennale de Lyon, Francie (2000), také na skupinových výstavách Beating around the Bush v Bonnefantenmuseum v Maastrichtu (2014); Hors – Limites. L’art et la vie 1952–1994 v pařížském Centre Pompidou (1994) a Abracadabra v londýnské Tate Gallery (1999).
Výstavní program Jiri Svestka Gallery vzniká za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.
Václav Požárek
vzít na hůl, hůl do vody, voda to vzala
1. 9. - 23. 10. 2021
Švýcarský umělec československého původu Václav Požárek (nar. 1940, žije a pracuje ve švýcarském Bernu) se v Česku představuje na první samostatné výstavě po dvaceti letech. Díla převzatá z jeho letošní výstavy „TUC (Turnstile Utter Chaos)“ v Kunstverein Bielefeld, pro Požárkovu tvorbu typické lakované objekty ze dřeva, doplňuje výběr kolážových prací na papíře.
Výstava potrvá od 1. září do 2. října a dále od 13. října do 23. října 2021.
Iška Fišárková
Eliade
6. 10. - 10. 10. 2021
Výstava Išky Fišárkové v Jiri Svestka Gallery vychází z její dlouholeté praxe módní návrhářky. Při manipulaci s papírovými střihy objevila specifickou estetickou kvalitu rozloženého střihu – vzniklé variace otvírají mnohé netušené konotace a významy. I když práce z výstavy posouvají dílo Išky Fišárkové do kontextu výtvarného umění, realizované modely, které budou představeny formou malé módní přehlídky, jej navracejí zpět ke svému účelu.
Thomas Grandi, Ondřej Filípek, Matyáš Chochola, Monika Pascoe Mikyšková, Stephen Shore, Nedko Solakov, Dominik Styk
slowly bathing in almost still waters
7. 7. - 31. 7. 2021
„čtyři odrazy, čtyři sourozenci, pomalu se koupající v téměř stojatých vodách a snažící se smýt to, co ve skutečnosti odrážejí“ Nedko Solakov – Stories in Colour
Letní skupinová výstava umělců a umělkyň spolupracujících s Jiri Svestka Gallery nazvaná slowly bathing in almost still waters, která vstupuje do téměř stojatých vod prázdninového kulturního provozu a odráží probíhající „návrat do normálu“, stejně razantní a nestálý jako příliv a odliv pozornosti na scéně současného umění.
Otevřeno od 7. do 31. července 2021 po předchozí domluvě po telefonu +420 608 819 265 nebo na e-mailu gallery@jirisvestka.com
Omar El Sadek
14. 5. - 19. 6. 2021
Omar El-Sadek se zaměřuje na malbu, pohyblivý obraz a abstraktní elektronickou hudbu. Pod jménem QOW vydal nedávno debutovou kazetu u vydavatelství Genot Centre. Spolupracoval s egyptským multiinstrumentalistou Zulim či skotským hudebníkem Drew McDowallem (Coil, Psychic TV) a vystoupil na festivalech jako Unsound a Lunchmeat. Výstava představuje jeho audiovizuální tvorbu spolu s malbami na papíře a drobnými sochařskými pracemi.
Tony Cragg, Ondřej Filípek, Matyáš Chochola, Monika Pascoe Mikyšková, David Shrigley, Dominik Styk & Simon Miné
By Appointment Only
25. 11. - 1. 5. 2021
Fyzická výstava funguje v režimu prohlídky „pouze po domluvě“ představuje práce současných umělců a umělkyň spolupracujících s Jiri Svestka Gallery. Vystavené práce ve formě karanténního „salonu umění“ řeší možnosti prezentace závěsné malby, grafiky a ilustrace, ale i formát tradiční sochy na podstavci nebo muzejně působící instalace.
Dominik Styk, Simon Miné
Lounge Lizard
29. 7. - 3. 10. 2020
Současné umění na sebe v poslední letech bere čím dál častěji podoby kombinující divadelní scénografii a ritualizovanou performance s kostýmním či dokonce loutkovým designem. Výstava rozehrává výpravnou scénu prostřednictvím na místě zbudovaných “kulis”, performativních postupů a rukodělných forem.
Dominik Styk (narozen 1996 na Slovensku) a Simon Miné (narozena 1997 v Japonsku) se potkali v Hamburku, kde oba studují na Hochschule für Bildende Künste v ateliéru Time Based Media u Michaely Melián, respektive Simona Dennyho.
Program Jiri Svestka Gallery v roce 2020 vzniká za finanční podpory Magistrátu hl. m. Prahy a Ministerstva kultury ČR.
David Shrigley
Fond Memories of Giant Bug
19. 2. - 27. 6. 2020
Významná osobnost současné britské umělecké scény David Shrigley se v Jiri Svestka Gallery představuje se svou první samostatnou výstavou v Česku. Shrigley je známý především svými kresbami, které spojují temný sarkasmus a úzkostné stavy ze současné společnosti se skromnou upřímností i absurdním humorem. Výstava Jiri Svestka Gallery v Jiri Svestka Gallery představí soubor šedesáti kreseb, které dosud nebyly vystaveny a jsou volně inspirována literárními obrazy Franze Kafky.
Výstava se koná za podpory Magistrátu hlavního města Prahy.
Sofie Švejdová | Andreas Schmitten
18. 9. - 31. 1. 2020
Společná výstava Sofie Švejdové a Andrease Schmittena zaplňuje prostor galerie antisepticky zpracovanými “nábytkářskými“, „krejčovskými“ či mikroarchitektonickými hybridy, které se zde střetávají s malovanými scénami proudění tělesných tekutin a jejich obrazného zachycování. Přiznaná nespolehlivost malířské mřížky a vychýlené “obrazy v obrazech” stojí v kontrastu s racionálním uspořádání a vyváženou kompozicí.
Výstava je realizována ve spolupráci s KOENIG GALERIE.
Výstavní program Jiri Svestka Gallery je v roce 2019 podpořen grantem Ministerstva kultury ČR.
Jårg Geismar, Jan Kotík, Kristina Fingerland
Follow me or don't
11. 7. - 7. 9. 2019
Letní výstava je z části vzpomínkovou reinterpretací děl letos na jaře náhle zesnulého Jårga Geismara, jehož práce doplňují malby-objekty Jana Kotíka z období 70. a 80. let. Díla obou autorů představujeme v novém kontextu s textilními objekty současné umělkyně Kristiny Fingerland, která se věnuje také ilustraci a udržitelnému fashion designu.
Výstava je realizována za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.
Leda Bourgogne
In The Feelings Of My Shadow
10. 4. - 8. 6. 2019
Sólová výstava v Berlíně žijící umělkyně je velkoryse pojatou prostorovou instalací rozprostřenou mezi tělocvičnou, divadelní scénou a BDSM studiem. Ve svých komplexně vystavěných objektech Leda Bourgogne pracuje s náznaky historických postupů malby a asambláží, pohybuje se mezi rukodělností a používáním ready mades a nalezených materiálů. Rám a plátno jí slouží jako prostředek k poukazování na mocenské vztahy a nahodilost utváření identit. Ve své práci tematizuje předmětnost obrazu, jehož plochu a ostré hrany fetišisticky zahaluje vrstvami roztrhaných látek, latexu nebo síťovaných punčoch. O své objekty láskyplně pečuje jako o trpící nenormativní těla. Ta jsou zároveň zraňovaná touhou, dopady společenských křivd i vypjatých emocí vyplavených z podvědomí, o nichž vypovídají také její básně a autorské texty. Díky neustálému přepínání pozornosti mezi zároveň architektonickými i smyslovými prostorovými intervencemi, lyrickým psaním a malířskýmí či sochařskými gesty je přístup Ledy Bourgogne schopný přecházení mezi mnoha úrovněmi afektivní, materiální a narativní organizace těla její tvorby.
Leda Bourgogne (narozena 1989 ve Vídni, žije a pracuje v Berlíně) absolvovala v roce 2017 magisterské studium volného umění na Städelschule ve Frankfurtu nad Mohanem v ateliéru Judith Hopf. Je zastupována berlínskou galerií BQ, kde se loni prezentovala sólovou výstavou Skinless. Aktuálně vystavuje na skupinové výstavě v Kai 10 Arthena Foundation v Düsseldorfu, v březnu tohoto roku připravila v prostorách Pogo Baru berlínského KW Institutu jednovečerní událost. V roce 2017 se účastnila skupinové přehlídky v rezidenčním programu MINI / Goethe Institut Ludlow 38 v New Yorku, v roce 2018 připravila společně s Idou Ekblad dvoj-výstavu v Kunstverein Braunschweig. Je nominována na letošním ročník Swiss Art Awards.
Výstava je realizována za finanční podpory Ministerstva Kultury České republiky.
Monika Pascoe Mikyšková | Veronika Vlková
6. 2. - 30. 3. 2019
Monika Pascoe Mikyšková (*1983) pracuje s monumentální akvarelovou malbou a rostlinnými i „nerostnými“ objekty. Její instalace připomínají herbářové otisky, výlisky a odlitky kombinované s živou pokojovou květenou. Otázky lidské tělesnosti a emocionálního prožívání se střetávají s nelidskou časovostí rostlin – polapených a vystavených, zařazených do botanické sbírky i uměle zkamenělých dekorativním zásahem. Rozvážný sochařský přístup střídá intuitivní hromadění přírodních tkání.
Veronika Vlková (*1985) ve své práci propojuje emocionálně laděné kresby a akvarely s komplexně budovanými instalacemi, ve kterých imaginativně vrství video, textilní objekty, drobnou keramiku i přírodniny. Vytváří příběhové i volně asociativní struktury, dlouhodobě se věnuje ilustraci a animaci, zejména ve společné multimediální tvorbě s Janem Šrámkem. Emocionálně napjaté interiérové scény a snové krajiny rozkročené mezi osudovou melancholií a stoickým klidem ve svých aktuálních dílech posouvá dále k citlivému zkoumání dětské představivosti a scénograficky budovanému fantasknímu prostředí.
Monika Pascoe Mikyšková, Veronika Vlková – Tisková zpráva
Kostky světla
10. 7. - 10. 10. 2018
Pod názvem Šímova obrazu Kostky světla prezentuje Jiri Svestka Gallery v letních měsících exklusivní kolekci děl české moderny. Mezi vybranými autory jsou Emil Filla, Otto Gutfreund, Alfred Justitz, Antonín Procházka, Josef Šíma a Václav Špála.
Většina vystavených děl pochází z období českého kubismu, který je všeobecně považován za jeden z vrcholů českého umění, kdy bylo na úrovni světového uměleckého dění. Stejně zajímavých je pět prací Josefa Šímy z 50. a 60. let.
Tomáš Kajánek | Jan van der Pol
21. 2. - 14. 4. 2018
Český umělec Tomáš Kajánek (*1989) se ve své tvorbě často zaměřuje na schopnost jedince jednat v rigidních společenských strukturách. Se specifickým smyslem pro humor zpochybňuje společenská a lingvistická pravidla, jako je tomu například ve vystavené sérii „Insurance Instructions“. Výstava odkrývá propojení děl Tomáše Kajánka s tvorbou vynikajícího holandského malíře Jana van der Pola (*1949). Jan van der Pol se ve své tvorbě soustřeďuje na současná témata, sleduje a zkoumá empirickou rozmanitost, která nás obklopuje. Zároveň kriticky reflektuje techniku, přírodu a vědu. V tomto smyslu je jeho práce v souladu s dlouhou a bohatou tradicí nizozemského malířství od zlaté éry krajinářství až po formální experimenty Pieta Mondriana a hnutí De Stijl.
Katarína Poliačiková | Stephen Shore
16. 11. - 20. 1. 2018
Slovenská umělkyně Katarína Poliačiková (*1982) zkoumá různé formy fotografického obrazu. Ve své tvorbě vytváří kontext pro prolínání osobních a cizích příběhů. Výstava odkrývá propojení děl Poliačikové s tvorbou jednoho z nejvýznamnějších amerických fotografů, kterým je Stephen Shore (*1947).
Z veřejných zdrojů výstavu podpořil Fond na podporu umenia.
Gianni Caravaggio | Stanislav Kolíbal
13. 9. - 4. 11. 2017
Výstava Gianni Caravaggio | Stanislav Kolíbal je vizuálním a konceptuálním dialogem mezi dvěma generacemi umělců, jež jsou si v mnohém podobní. Ale v mnohém, hlavně tématy, která zpracovávají, se i odlišují. Vedle minimalistických přístupů spojuje oba umělce duch hnutí Arte Povera, které vzniklo v Itálii na konci 60. let 20. století jako reflexe dění předchozích dekád. Jedním z nejvýznamnějších představitelů tohoto hnutí byl Luciano Fabro (1936–2007). Stanislav Kolíbal měl na konci 60. a na začátku 70. let přímé formální i filozofické propojení s tímto hnutím, vystavoval společně s Fabrem i jeho dalšími významnými představiteli, například Jannisem Kounellisem. Gianni Caravaggio nasával myšlenky Arte Povera jako žák Luciana Fabra na Accademii di Brera v Miláně. Významnou inspiraci pro Caravaggiovo dílo však přestavuje i německý romantismus v podobě, v níž ho uvedl do současného umění Josef Beuys, a také concetto spaziale významného italského umělce 20. století Lucia Fontany.
Sochař Gianni Caravaggio (1968), který vyrůstal v Německu a v současnosti žije a tvoří v Miláně, je představitelem mladé generace italských umělců přetvářející novější i staré tradice do současného výtvarného jazyka. „Gianni Caravaggio ve svých dílech svébytným způsobem navazuje na tradici barokního umění. Spojuje tedy jednoduchost formy a prostotu materiálů s významovým patosem a mnohoznačností baroku,“ říká kurátor Jiří Švestka. Díla pocházejí z posledních deseti let a představují nejen Caravaggiovu variabilitu přístupů a volby materiálů, ale také to, co je pro jeho práci typické – citlivé propojení intelektuálního vnímání a subjektivního prožívání. Klíčové dílo výstavy Sostanza incerta (Nejasná substance, 2015), masivní kvádr černého mramoru z baskické oblasti Markina zabalený v plakátu snímku nejmladšího vesmíru pořízeného Hubbleovým teleskopem, ukazuje názorně filozofický přístup autora. Dílo působí nejen kontrastem těžkého mramoru a lehkého, křehkého papíru, ale obě části jsou ve vzájemném významovém sevření, když černý mramor metaforicky poukazuje na kompaktní hmotnost vesmíru bezprostředně po velkém třesku. Caravaggio tak zve diváka k zahlédnutí neviditelného, k objevování skrytého, k rozbalení a odhalení nejistého. Co se původně zdálo být na základě podoby a podstaty (či formy a obsahu) zjevné, stává se neurčitým a nejasným.
Past - Present - Future
Ioana Nemeş, Georg Ettl, Katarína Poliačiková
24. 5. - 21. 7. 2017
Ioana Nemeş
Název současné výstavy Past-Present-Future vychází z díla Birdman (Positive & Negative Ring) rumunské konceptuální umělkyně Ioany Nemeş, předčasně zesnulé v roce 2011 ve věku 32 let. Obraz byl původně součástí projektu s názvem Relicts of the Afterfuture (Brown). Díla Ioany Nemeş odkazují na pohanské obřady, které si rumunští rolníci uchovávali po dlouhou dobu vedle křesťanských. Součástí života byly tehdy nadpřirozené události a síly. Ioana Nemeş se snažila zachytit tento již zmizelý magický svět, ale nikoli ho konzervovat, nýbrž mu dát nový život a budoucnost. Její objekty a instalace využívají většinou přírodní autentické materiály.
Georg Ettl
Dílo německého umělce Georga Ettla (1940-2014) je těžké uzavřít do úzce vymezených kategorií uměleckých směrů a proudů. Jako mladý muž odešel na delší dobu do Spojených států, kde ho ovlivnilo dynamické americké umělecké prostředí konce 60. a začátku 70. let 20. století. Spolupodílel se např. s Donaldem Juddem, Walterem De Mariou nebo Michaelem Heizerem na formování počátků minimalismu a konceptualismu. Ettlovy sochy z počátku 70. let charakterizuje napětí mezi fyzičností objektu a intelektuální abstrakcí. Perfektně řemeslně zpracované práce, při nichž umělec využíval kromě tradičních postupů i tehdy zcela novou počítačovou a laserovou techniku, odrážejí i jeho bohaté filozofické znalosti a zcela individuální myšlení.
Katarína Poliačiková
Katarína Poliačiková, nar. 1983, patří k velmi zajímavé mladé postondákovské generaci slovenských umělců. Její dílo se ubírá dvěma hlavními směry. Na jedné straně znovuobjevuje a zpochybňuje auru a originalitu umění, které dekonstruuje a nově interpretuje. Na druhé se snaží usnadnit divákovi vcítění se do díla využitím osobních vzpomínek a intimních námětů. Obě strategie se protínají v tématu paměti, stejně jako pomíjivosti a možnosti se vzpomínkami manipulovat. Dílo Poliačikové zahrnuje širokou škálu technik: kresbu a fotografii, video i sochu.