Významná osobnost současné britské umělecké scény David Shrigley se v Jiri Svestka Gallery představuje se svou první samostatnou výstavou v Česku. Shrigley je známý především svými kresbami, které spojují temný sarkasmus a úzkostné stavy ze současné společnosti se skromnou upřímností i absurdním humorem. Výstava Jiri Svestka Gallery v Jiri Svestka Gallery představí soubor šedesáti kreseb, které dosud nebyly vystaveny a jsou volně inspirována literárními obrazy Franze Kafky.

Výstava se koná za podpory Magistrátu hlavního města Prahy.

Společná výstava Sofie Švejdové a Andrease Schmittena zaplňuje prostor galerie antisepticky zpracovanými “nábytkářskými“, „krejčovskými“ či mikroarchitektonickými hybridy, které se zde střetávají s malovanými scénami proudění tělesných tekutin a jejich obrazného zachycování. Přiznaná nespolehlivost malířské mřížky a vychýlené “obrazy v obrazech” stojí v kontrastu s racionálním uspořádání a vyváženou kompozicí.

Výstava je realizována ve spolupráci s KOENIG GALERIE.
Výstavní program Jiri Svestka Gallery je v roce 2019 podpořen grantem Ministerstva kultury ČR.

Švejdová Schmitten Tisková zpráva

Letní výstava je z části vzpomínkovou reinterpretací děl letos na jaře náhle zesnulého Jårga Geismara, jehož práce doplňují malby-objekty Jana Kotíka z období 70. a 80. let. Díla obou autorů představujeme v novém kontextu s textilními objekty současné umělkyně Kristiny Fingerland, která se věnuje také ilustraci a udržitelnému fashion designu.

Výstava je realizována za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

Sólová výstava v Berlíně žijící umělkyně je velkoryse pojatou prostorovou instalací rozprostřenou mezi tělocvičnou, divadelní scénou a BDSM studiem. Ve svých komplexně vystavěných objektech Leda Bourgogne pracuje s náznaky historických postupů malby a asambláží, pohybuje se mezi rukodělností a používáním ready mades a nalezených materiálů. Rám a plátno jí slouží jako prostředek k poukazování na mocenské vztahy a  nahodilost utváření identit. Ve své práci tematizuje předmětnost obrazu, jehož plochu a ostré hrany fetišisticky zahaluje vrstvami roztrhaných látek, latexu nebo síťovaných punčoch. O své objekty láskyplně pečuje jako o trpící nenormativní těla. Ta jsou zároveň zraňovaná touhou, dopady společenských křivd i vypjatých emocí vyplavených z podvědomí, o nichž vypovídají také její básně a autorské texty. Díky neustálému přepínání pozornosti mezi zároveň architektonickými i smyslovými prostorovými intervencemi, lyrickým psaním a malířskýmí či sochařskými gesty je přístup Ledy Bourgogne schopný přecházení mezi mnoha úrovněmi afektivní, materiální a narativní organizace těla její tvorby.

Leda Bourgogne (narozena 1989 ve Vídni, žije a pracuje v Berlíně) absolvovala v roce 2017 magisterské studium volného umění na Städelschule ve Frankfurtu nad Mohanem v ateliéru Judith Hopf. Je zastupována berlínskou galerií BQ, kde se loni prezentovala sólovou výstavou Skinless. Aktuálně vystavuje na skupinové výstavě v Kai 10 Arthena Foundation v Düsseldorfu, v březnu tohoto roku připravila v prostorách Pogo Baru berlínského KW Institutu jednovečerní událost. V roce 2017 se účastnila skupinové přehlídky v rezidenčním programu MINI / Goethe Institut Ludlow 38 v New Yorku, v roce 2018 připravila společně s Idou Ekblad dvoj-výstavu v Kunstverein Braunschweig. Je nominována na letošním ročník Swiss Art Awards.

Výstava je realizována za finanční podpory Ministerstva Kultury České republiky.

Monika Pascoe Mikyšková (*1983) pracuje s monumentální akvarelovou malbou a rostlinnými i „nerostnými“ objekty. Její instalace připomínají herbářové otisky, výlisky a odlitky kombinované s živou pokojovou květenou. Otázky lidské tělesnosti a emocionálního prožívání se střetávají s nelidskou časovostí rostlin – polapených a vystavených, zařazených do botanické sbírky i uměle zkamenělých dekorativním zásahem. Rozvážný sochařský přístup střídá intuitivní hromadění přírodních tkání.

Veronika Vlková (*1985) ve své práci propojuje emocionálně laděné kresby a akvarely s komplexně budovanými instalacemi, ve kterých imaginativně vrství video, textilní objekty, drobnou keramiku i přírodniny. Vytváří příběhové i volně asociativní struktury, dlouhodobě se věnuje ilustraci a animaci, zejména ve společné multimediální tvorbě s Janem Šrámkem. Emocionálně napjaté interiérové scény a snové krajiny rozkročené mezi osudovou melancholií a stoickým klidem ve svých aktuálních dílech posouvá dále k citlivému zkoumání dětské představivosti a scénograficky budovanému fantasknímu prostředí.

Monika Pascoe Mikyšková, Veronika Vlková – Tisková zpráva

Pod názvem Šímova obrazu Kostky světla prezentuje Jiri Svestka Gallery v letních měsících exklusivní kolekci děl české moderny. Mezi vybranými autory jsou Emil Filla, Otto Gutfreund, Alfred Justitz, Antonín Procházka, Josef Šíma a Václav Špála.
Většina vystavených děl pochází z období českého kubismu, který je všeobecně považován za jeden z vrcholů českého umění, kdy bylo na úrovni světového uměleckého dění. Stejně zajímavých je pět prací Josefa Šímy z 50. a 60. let.

Český umělec Tomáš Kajánek (*1989) se ve své tvorbě často zaměřuje na schopnost jedince jednat v rigidních společenských strukturách. Se specifickým smyslem pro humor zpochybňuje společenská a lingvistická pravidla, jako je tomu například ve vystavené sérii „Insurance Instructions“. Výstava odkrývá propojení děl Tomáše Kajánka s tvorbou vynikajícího holandského malíře Jana van der Pola (*1949). Jan van der Pol se ve své tvorbě soustřeďuje na současná témata, sleduje a zkoumá empirickou rozmanitost, která nás obklopuje. Zároveň kriticky reflektuje techniku, přírodu a vědu. V tomto smyslu je jeho práce v souladu s dlouhou a bohatou tradicí nizozemského malířství od zlaté éry krajinářství až po formální experimenty Pieta Mondriana a hnutí De Stijl.

Kajánek – van der Pol – Tisková zpráva

Slovenská umělkyně Katarína Poliačiková (*1982) zkoumá různé formy fotografického obrazu. Ve své tvorbě vytváří kontext pro prolínání osobních a cizích příběhů. Výstava odkrývá propojení děl Poliačikové s tvorbou jednoho z nejvýznamnějších amerických fotografů, kterým je Stephen Shore (*1947).

Z veřejných zdrojů výstavu podpořil Fond na podporu umenia.

Výstava Gianni Caravaggio | Stanislav Kolíbal je vizuálním a konceptuálním dialogem mezi dvěma generacemi umělců, jež jsou si v mnohém podobní. Ale v mnohém, hlavně tématy, která zpracovávají, se i odlišují. Vedle minimalistických přístupů spojuje oba umělce duch hnutí Arte Povera, které vzniklo v Itálii na konci 60. let 20. století jako reflexe dění předchozích dekád. Jedním z nejvýznamnějších představitelů tohoto hnutí byl Luciano Fabro (1936–2007). Stanislav Kolíbal měl na konci 60. a na začátku 70. let přímé formální i filozofické propojení s tímto hnutím, vystavoval společně s Fabrem i jeho dalšími významnými představiteli, například Jannisem Kounellisem. Gianni Caravaggio nasával myšlenky Arte Povera jako žák Luciana Fabra na Accademii di Brera v Miláně. Významnou inspiraci pro Caravaggiovo dílo však přestavuje i německý romantismus v podobě, v níž ho uvedl do současného umění Josef Beuys, a také concetto spaziale významného italského umělce 20. století Lucia Fontany.

Sochař Gianni Caravaggio (1968), který vyrůstal v Německu a v současnosti žije a tvoří v Miláně, je představitelem mladé generace italských umělců přetvářející novější i staré tradice do současného výtvarného jazyka. „Gianni Caravaggio ve svých dílech svébytným způsobem navazuje na tradici barokního umění. Spojuje tedy jednoduchost formy a prostotu materiálů s významovým patosem a mnohoznačností baroku,“ říká kurátor Jiří Švestka. Díla pocházejí z posledních deseti let a představují nejen Caravaggiovu variabilitu přístupů a volby materiálů, ale také to, co je pro jeho práci typické – citlivé propojení intelektuálního vnímání a subjektivního prožívání. Klíčové dílo výstavy Sostanza incerta (Nejasná substance, 2015), masivní kvádr černého mramoru z baskické oblasti Markina zabalený v plakátu snímku nejmladšího vesmíru pořízeného Hubbleovým teleskopem, ukazuje názorně filozofický přístup autora. Dílo působí nejen kontrastem těžkého mramoru a lehkého, křehkého papíru, ale obě části jsou ve vzájemném významovém sevření, když černý mramor metaforicky poukazuje na kompaktní hmotnost vesmíru bezprostředně po velkém třesku. Caravaggio tak zve diváka k zahlédnutí neviditelného, k objevování skrytého, k rozbalení a odhalení nejistého. Co se původně zdálo být na základě podoby a podstaty (či formy a obsahu) zjevné, stává se neurčitým a nejasným.

Ioana Nemeş

Název současné výstavy Past-Present-Future vychází z díla Birdman (Positive & Negative Ring) rumunské konceptuální umělkyně Ioany Nemeş, předčasně zesnulé v roce 2011 ve věku 32 let. Obraz byl původně součástí projektu s názvem Relicts of the Afterfuture (Brown). Díla Ioany Nemeş odkazují na pohanské obřady, které si rumunští rolníci uchovávali po dlouhou dobu vedle křesťanských. Součástí života byly tehdy nadpřirozené události a síly. Ioana Nemeş se snažila zachytit tento již zmizelý magický svět, ale nikoli ho konzervovat, nýbrž mu dát nový život a budoucnost. Její objekty a instalace využívají většinou přírodní autentické materiály.

Georg Ettl

Dílo německého umělce Georga Ettla (1940-2014) je těžké uzavřít do úzce vymezených kategorií uměleckých směrů a proudů. Jako mladý muž odešel na delší dobu do Spojených států, kde ho ovlivnilo dynamické americké umělecké prostředí konce 60. a začátku 70. let 20. století. Spolupodílel se např. s Donaldem Juddem, Walterem De Mariou nebo Michaelem Heizerem na formování počátků minimalismu a konceptualismu. Ettlovy sochy z počátku 70. let charakterizuje napětí mezi fyzičností objektu a intelektuální abstrakcí. Perfektně řemeslně zpracované práce, při nichž umělec využíval kromě tradičních postupů i tehdy zcela novou počítačovou a laserovou techniku, odrážejí i jeho bohaté filozofické znalosti a zcela individuální myšlení.

Katarína Poliačiková

Katarína Poliačiková, nar. 1983, patří k velmi zajímavé mladé postondákovské generaci slovenských umělců. Její dílo se ubírá dvěma hlavními směry. Na jedné straně znovuobjevuje     a zpochybňuje auru a originalitu umění, které dekonstruuje a nově interpretuje. Na druhé se snaží usnadnit divákovi vcítění se do díla využitím osobních vzpomínek a intimních námětů. Obě strategie se protínají v tématu paměti, stejně jako pomíjivosti a možnosti se vzpomínkami manipulovat. Dílo Poliačikové zahrnuje širokou škálu technik: kresbu a fotografii, video i sochu.