Jakub Čuška (*1989) žije a pracuje v Olomouci, vystudoval malbu na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Martina Mainera a poté Marka Meduny. Samostatně vystavoval v pražské Karpuchina Gallery (Untitled Dreams, 2024) nebo v ostravské Galerii Dole (Dreams are Bigger, 2024). Společně s Adélou Janskou vystavoval v olomoucké Rub Gallery (Vzchop se! Buď malířem škaredých věcí, 2022), loni se zúčastnil například skupinové výstavy Faceless v Galerii výtvarného umění v Ostravě.

Pavel Büchler, narozen 1952 v Praze, je umělec, pedagog a spisovatel českého původu, od roku 1981 žijící ve Velké Británii.
Mezi lety 1992–2016 působil na Glasgow School of Art a Manchester Metropolitan University.
V posledních letech vystavoval ve Fondazione Prada v Miláně, Sprengel Museum v Hannoveru, Kunstmuseum Bern, Národní Galerii Praha, IKON Gallery v Birminghamu, CIFO Art Space, Miami, Middleheim Museum, Antwerp Glasgow Centre for Contemporary Art, Broad Art Museum v Michiganu, Power Plant v Torontu, Museum of Contemporary Art v Denveru.
Na rok 2023 připravuje Moravská Galerie v Brně jeho retrospektivu.

Sochař Gianni Caravaggio (1968), který vyrostl v Německu a v současné době žije a pracuje v Miláně, představuje mladou generaci italských umělců, jejichž díla transformují umělecké tradice, nové i staré, do současného uměleckého jazyka. „Caravaggio svým specifickým způsobem navazuje na barokní tradice. Kombinuje jednoduchosti formy a materiálů s barokním patosem a pluralitou významů, “ říká galerista Jiří Švestka.

Britský sochař patří k nejuznávanějším umělcům své generace. Sochy Tonyho Cragga lze z velké části rozdělit do skupin podle různých materiálů, z nichž jsou vyrobeny: kámen, hlína, bronz, sklo, různé syntetické materiály jako polystyren, uhlíková nebo skleněná vlákna. Citlivost k různým materiálům je a byla východiskem jeho tvorby. Volba materiálu do značné míry určuje podobu, kterou na sebe socha bere.
Cragg reprezentoval Velkou Británii na 43. benátském bienále v roce 1988, v roce, kdy získal Turnerovu cenu.

Umělecká osobnost Matyáše Chocholy (narozen 1986, žije a pracuje v Praze) se výrazně zapsala do povědomí lokální i mezinárodní umělecké scény v roce 2016, kdy se zúčastnil prestižní putovní přehlídky současného umění Manifesta v Curychu a ve stejném roce dostal od mezinárodní poroty Cenu Jindřicha Chalupeckého, nejvýznamnější pro umělce a umělkyně do 35 let. Studoval sochařství v ateliéru Michala Gabriela na brněnské Fakultě výtvarného umění a poté absolvoval na pražské Akademii výtvarných umění v Ateliéru malířství IIu Vladimíra Skrepla. Strávil studijní stáž Berlíně, v Rakousku absolvoval stáže u předního představitele „modernologického“ umění Floriana Pumhösla a performativní skupiny Group Gelitin. Letos samostatně vystavoval v londýnské galerii Gossamer Fog a dříve v Českém centru v Berlíně či v galerii Cabinet v Miláně.

Chocholova tvorba se pohybuje v médiích z nejrůznějších materiálů, od keramiky přes dřevo, až po sklo a neon. Věnuje se instalacím i performance a vytváří také sochařsky budované objekty. Svou práci zasazuje do vlastního mystického světa, v němž ústřední roli hraje postava umělce v roli šamana či alchymisty. Abstraktní provedení jeho sochařských prací propojuje popkulturní odkazy s ezoterickou stylizací a práci s historickými formami modernismu či art deco.

„Chochola experimentuje s postinternetovou estetikou, neortodoxní, ale promyšlenou kombinací symbolů současnosti a jejích pradávných kořenů. Trashové objekty se potkávají s precizními sklářskými technikami, rozlitá barva s malbou na hedvábí, poezie šamanismu s devadesátkovou diskotékou.“
(Společnost Jindřicha Chalupeckého)

„Obdobně znejistěn může být i kritik umění tváří v tvář tvorbě Matyáše Chocholy, jehož synkretismus hraničí místy tak trochu s fantasmagorií, bezpochyby ale má specifické umělecké kvality. (…) využívá pokaždé ty prostředky, které se mu právě hodí. Vyhledává často bezprostřední kontakt s divákem. V jeho performancích se spojuje humor i pathos a k roli šamana, kterou už mu dnes jen těžko odpářeme, přistupuje se vší zodpovědností a vážností. Smyslem „rituálních“ aktivit je podle jeho slov dostat do umění větší energii.“
(Tereza Jindrová pro Artyčok.tv)

Jan Kotík patří k úzké skupině českých umělců, jejichž tvorba má ve světovém kontextu svébytné postavení. Jeho umělecký projev je velmi osobní a s viditelnou netrpělivostí k dogmatům všeho druhu. Za druhé světové války byl Kotík členem Skupiny 42, skupiny malířů, fotografů, básníků a teoretiků, jejímž programem bylo vrátit svět, ve kterém žijeme, zpět do uměleckých děl. Po válce se zabýval čínskou kaligrafií, která výrazně ovlivnila jeho tvorbu.

Na vybraných dílech Jana Kotíka ze 70. a 80. let 20. století je znát vynalézavá práce s až fragmenty, výřezy a odřezky, nápadná “smontovanost” a modulární variabilita, které svádějí pozornost k předmětnosti Kotíkových děl. Použití jednolitých vrstev barev zase působí skoro jako lakování jakéhosi fantastického nábytku. Divoký malířský výraz a slabost pro gesto můžou připomenout i mikrotrendy v současném umění uplynulého desetiletí. Improvizovaný způsob, jakým se v pozdějších dílech Jana Kotíka střetávají jednoduché materiály s divokými barvami, připomíná DIY vynalézavost. Jejich smysl leží stejně v jejich předmětnosti jako i v konceptuálním zázemí.

Jan van der Pol (*1949), nizozemský malíř žijící v Amsterdamu, se ve své tvorbě soustřeďuje na současná témata, sleduje a zkoumá empirickou rozmanitost, která nás obklopuje. Zároveň kriticky reflektuje techniku, přírodu a vědu. V tomto smyslu funguje jeho práce v souladu s dlouhou a bohatou tradicí holandského malířství od “zlaté éry” krajinářství až po formální experimenty Pieta Mondriana a hnutí De Stijl.

Katarína Poliačiková pracuje především s fotografií, pohyblivými obrazy a instalací. Ve všech těchto médiích kombinuje postkonceptuální přístup poučený dějinami a teorií umění 20. století se specifickou poetikou, vedenou intuicí a pečlivě vybranými lyrickými prvky. Svou tvorbou překračuje konzervativní pojetí fotografie jako záznamu reality, snaží se propojit lidské pojetí času s geologickou nebo kosmickou časovostí. V poslední době se intenzivněji věnuje literární tvorbě, o čemž svědčí její kniha „Skipping school, learning the fire of things“, kterou v roce 2019 vydala Jiri Svestka Gallery.

Peter Weidenbaum je etablovaný umělec, který se narodil v roce 1968 v belgických Antverpách, žije a pracuje v belgickém Liège a v Hradci Králové.

Weidenbaumovu tvorbu nelze definovat tak, že by měla jen málo stylistických prvků nebo konstant.

Jde spíše o zkoumání naší kultury obrazů a zhmotňování myšlenek v kontextu umění.

„Díváme se mozkem. To je výchozí bod mého zkoumání obrazů; ať už se projevuje v soše, instalaci nebo malbě na plátně. Moje práce je reakcí na diktaturu reality a hledáním metafyzického.”

Již v roce 2004 pracoval Peter Weidenbaum na sérii obrazů, které vznikly v českých lesích. Názvem výstavy “Holzwege” belgický umělec Weidenbaum odkazuje na německého filozofa Martina Heideggera – se všemi rozpory v jeho životě, pro které je dnes vnímán spíše jako stoupenec nacistického režimu než jako filozof.

Ve své publikaci “Holzwege” Heidegger odkazuje na původ uměleckého díla a jakousi pravdu kolem uměleckého díla nebo v něm. Filosof nebo fenomenolog k tomu má samozřejmě jiný postoj než umělec. Pro umělce je tato cesta pomyslnou procházkou tím, co může vzniknout v jeho ateliéru. Nové cesty a volby ve světě, v němž jsme zahlceni obrazy.

Nová média dnes poskytují takové množství obrazů, že už nedokážeme správně odhadnout, co je pro nás osobně relevantní. Pro Weidenbauma není na prvním místě samotný obraz. Ale je to děj obrazu a myšlenka kolem něj, která vede k výslednému uměleckému dílu.

Práce Jårga Geismara (1958 – 2019) jsou charakteristické častým střídáním myšlenkové mnohoznačnosti a doslovnosti ve fyzických výstupech. Významy zažitých pojmů umělecké kritiky a teorie, jako je kresba v prostoru a vztahová estetika, u Geismara vždy balancovaly mezi přepjatostí a úplnou rozvolněností: ve stavu, kdy hrozí, že se všechny vzájemné souvztažnosti přetrhnou jako přes míru napnuté provazy a styčné body se uvolní. Nekonečné síťování napříč architektonickým prostorem, sociálními skupinami i uměleckými médii dalo jméno podtitulu jeho monografické knihy The Red Line.